Vzpomínka na herce Františka Šece

Frantííí…, Františku, Franto,

tak jsme Ti říkali. Fanoušku jsem neslyšela nikdy, mohu se jen dohadovat, že Tě tak mohla něžně kdysi oslovovat Tvá mladoboleslavská maminka. Mladá Boleslav, kde ses narodil, je od naší chalupy, kde Ti píšu, 50 km blíž k Praze, kde tak dlouho už žiju. Před léty mě ani nenapadlo, že budu trávit své volné dny v kraji kopců, mechem porostlých kamenů a divokých luk blízko České Lípy, jako Tebe "roduverného" Čecha, kdysi dávno nenapadlo, že se Ti druhým domovem stane dům a zahrada na slovenské Staré Turé, sídle Tvé tchýně (fuj, všechno se ve mně vzpírá, když ji mám označit tímto oficiálním přízviskem), maminky milované Zorky, naší tety Milušky, babí "M" Tvých nádherných vnoučat. Ano, Zorenka a Ty jste mě přivedli zpět po jednadvaceti letech do mého rodného kraje. A aby těch místopisných kotrmelců nebylo dost, spojila nás Ostrava.

Začalo to tím, že jsem Ti coby (pro mě) staršímu pánovi, kolegovi, podala spadlou tužku v ostravském rozhlase a pokračovalo to a prohlubovalo se naše přátelství navzdory vzdálenostem více než čtyřicet let.

Kam jsi odešel, Ty, který prý jsi "stál pevně na zemi", zatímco Tvá žena, vynikající herečka Zora Rozsypalová, "lítala"?

Patřili jste k sobě, nerozlučně, a jen Zorka nejlépe ví, co jsi pro ni v tom denním životě znamenal.

Spojovalo nás víc než příslušnost k jedné profesi, byl jsi a zůstáváš pro mne členem mé rodiny v tom nejkrásnějším slova smyslu.

Tvé perfektně odvedené herecké role zůstávají v paměti diváků scén, kde jsi působil, nejdéle ve svém milovaném Národním divadle moravsko-slezském v Ostravě. Jeho prkna vzpomínají na Tvá knížata i hrabata, na starého rabína, na Shawa z Drahého lháře, kde jsi byl schopen sednout ke klavíru (samozřejmě nejenom tam) a vytvářet hudební doprovod, na Tvé i komické figury, jako byl třeba Emil ve Feydeaově Dámě z Maxima …. Vždy to bylo vysoce profesionální, jak mi řekl režisér Tarant, když vzpomínal na Tvou postavu Dóžete v Kupci benátském.

Od Zorky vím, že jsi pochopitelně měl nejraději takové postavy, v nichž herec může vyslovit i něco za sebe, svůj názor na život a na svět, ve kterém žije. Takoví byli např. Tvůj vynikající Millerův Quentin nebo Moore z Boltova "Člověka pro každé počasí".

Naštěstí jsi jako málokdo z naší profese uspořádal s precizností sobě vlastní fotografickou a novinovou dokumentaci o své a Zořině herecké práci. Kolikrát jsem zazáviděla při prohlížení nesčetných alb! A to jsi zvládal i rodinné dokumenty! Tvůj Martin, vynikající kameraman, měl věru po kom zdědit "fotografické oko"!

Obdivovala jsem Tvůj intelekt, Tvůj sarkastický humor, který jsi neztrácel ani ve chvílích, kdy Ti bylo velmi zle.

Překládal jsi, byl jsi lektorem i dramaturgem sobě i jiným, když bylo potřeba. Na Staré Turé mi Zorenka vyprávěla, jak sis na zahradě v době, kdy jste měli od mocipánů "utrum", vybíral a připravoval texty a vybízel ji: "teď nemůžeme, ale až budeme moct, musíme být připraveni, musíme mít repertoár". Zúročil jsi to v rozhlase, na klubových jevištích i v pražské Viole.

Ta naše profese je tak pitomá, závislá na možnostech, náhodě, štěstí - navíc žijeme v mediální době - a tak si mohou diváci vybavit Tebe - Františka Šece - především jako starého vrchního z televizních Šumných měst režiséra R. Lipuse. Zaplať pánubohu i Lipusovi za to!

Málokdo ale ví, v čem spočívalo tajemství Tvé výborné kávy, kterou jsi se sloganem: "Je libo trošku dobré Kulíkovy kávy" odcházel od letního staroturanského stolu uvařit do kuchyně. S humorem a nadhledem jsi mi to tajemství prozradil: "Dávám hodně kávy, Gábi".

Ano, stál jsi na zemi, ale také jsi lítal - a jak! Dopsal jsi román. Jmenuje se "Sezóna". Zažili jsme, jak jsi jej na stařičkém psacím stroji na Turé přepisoval, opravoval, jak jsi svými roztřesenými prsty, postiženými tou blbou chorobou, zvanou parkinson, dával dohromady své myšlenky na papíry, abys je pak rozlétané po zemi sbíral.

Román teď vyjde. Alespoň o tom jsi věděl. Tvůj kolega Jan Fišar naštěstí načetl deset vybraných kapitol pro Český rozhlas - ještě s Tvým úvodem - opět v režii Radovana Lipuse.

Když porovnáváme naše životy s věčností, žijeme asi kratší okamžik, než je mrknutí oka. Proč tedy musí člověk tolik trpět, říkám si?

Můj oblíbený autor Chaim Potok říká: "Život samotný není nic. Ale člověk, který ten život žije, ten už něco znamená. Člověk musí dát svému životu smysl a život, naplněný smyslem, si zaslouží odpočinek."

Drahý Franti, odpočívej, zasloužil sis to.

Tvoje sezóna tady na zemi skončila, Tvoje "Sezóna" právě vychází.

Tvoje Gábi       

(Článek v Divadelních novinách)